Ve 20. století se Zelená Hora u Nepomuka stala svědkem dramatických změn a událostí, které výrazně ovlivnily její osud. Zámek, který byl kdysi honosným sídlem šlechtických rodů a duchovním i kulturním centrem, se v průběhu tohoto století ocitl v úplně jiné roli, která měla na jeho stav a význam zásadní dopad.

Začátek 20. století byl ještě relativně poklidný. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 přešel zámek, stejně jako mnoho dalších šlechtických sídel, do majetku nového státu. Rod Auerspergů, který Zelenou Horu vlastnil do té doby, zámek opustil. Noví majitelé – stát a jeho správa – však neměli dostatek financí ani zájmu na tom, aby se o zámek patřičně starali. A tak Zelená Hora začala pomalu chátrat. Interiéry postupně ztrácely svůj původní lesk a zámek přestával být aktivně využíván. Stal se spíše symbolem zašlé slávy, i když si stále nesl pověst místa spojeného s nálezem Rukopisu zelenohorského.

Během druhé světové války se situace nijak nezlepšila. Zelená Hora byla okupována nacistickými vojsky a využívána jako skladovací prostor. Přestože zde neprobíhaly přímé boje, její stav se nadále zhoršoval. Německé okupační síly neměly důvod zachovávat historickou hodnotu budovy, a tak se interiéry dále devastovaly. Nicméně zámek přežil válku bez většího poškození a mohl se dočkat nového začátku.

Ten ale nepřišel – naopak. Po roce 1948, kdy se moci v Československu chopili komunisté, se osud Zelené Hory změnil zásadním způsobem. V roce 1950 byla budova předána do správy československé armády. Ta zámek proměnila v kasárna a výcvikové středisko. Místo, které kdysi sloužilo jako reprezentativní šlechtické sídlo, se stalo domovem vojenské rutiny. Historické fresky, barokní klenby a další umělecké prvky byly zničeny nebo přikryty nevhodnými stavebními zásahy. Pokoje, kde dříve probíhaly honosné hostiny a schůzky významných osobností, se proměnily ve vojenské ubikace a sklady.

Armádní využití trvalo více než čtyřicet let. Vojáci, kteří zde sloužili, se nezajímali o hodnotu historické památky, což vedlo k jejímu dalšímu chátrání. Zahrady a okolí zámku byly přeměněny na výcviková cvičiště. Zelená Hora byla pro veřejnost uzavřena, a tak se na ni postupně začalo zapomínat. Památka, která kdysi patřila k nejvýznamnějším místům regionu, se stala spíše opomíjeným vojenským objektem.

Až po sametové revoluci v roce 1989 nastal zlom. Armáda opustila zámek v roce 1990, ale ten zůstal ve velmi zchátralém stavu. Interiéry byly zničené, mnoho původních prvků bylo nenávratně poškozeno, a celá budova si vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci. Zámek byl převeden na obec Klášter, která se snažila najít prostředky na jeho obnovu. Přestože se začaly pořádat akce s cílem Zelené Hoře vrátit život, rozsáhlé opravy byly finančně velmi náročné a postupovaly jen pomalu.

V roce 1992 se Zelená Hora dostala znovu do povědomí veřejnosti, když se stala jedním z míst natáčení filmu Černí baroni. Tento slavný český snímek, který ironicky zachycoval absurditu vojenské služby v socialistickém Československu, využil chátrajících prostor zámku jako kulisy pro své příběhy. Film se stal hitem a přinesl Zelené Hoře alespoň symbolickou pozornost – připomněl, že tato historická stavba stále existuje a má svůj význam.

Zelená Hora ve 20. století zažila pád svého věhlasu a dlouhá léta zanedbávání. Přesto se na ni nezapomnělo. Dnes je připomínkou toho, jak křehké může být kulturní dědictví, pokud se mu nedostává péče, a zároveň ukázkou toho, že i zdevastovaná památka může vzbuzovat zájem o svou historii a možnou obnovu. Zelená Hora čeká na svůj nový začátek, ale její příběh zůstává důležitou součástí českých dějin 20. století.