Pověsti
Zelená hora má tajemnou a mystickou atmosféru, která láká návštěvníky zblízka i zdaleka, aby se ponořili do jejích příběhů plných legend a záhad.
Pověst o svatém Vojtěchovi, Břímotovi a zázracích na Zelené Hoře
Kdysi dávno, v dobách, kdy byla krajina kolem Zelené Hory vyprahlá a sužovaná dlouhým suchem, žil na tomto místě poustevník jménem Břímota. Byl to zbožný a pokorný muž, který se uchýlil do samoty, aby zde rozjímal a modlil se. Jednoho dne se na Zelené Hoře objevil svatý Vojtěch, český biskup a světec, který byl znám svou moudrostí, laskavostí a zázračnou mocí. Břímota jej přivítal s otevřeným srdcem a nabídl mu svou poustevnu jako útočiště.
Tehdy byla Zelená Hora vyprahlá a celý kraj byl jako spálený požárem. Po šest let zde nespadla ani kapka deště a lidé trpěli nesmírným strádáním. Pověst praví, že za tuto pohromu mohli Vršovci, kteří se z nenávisti vůči Slavníkovcům a svatému Vojtěchovi uchýlili k pohanským rituálům a vyřkli kletbu nad Českou zemí. Mraky se obloukem vyhýbaly zemi a nepřinesly žádnou vláhu.
Když se lidé doslechli, že svatý Vojtěch přebývá na Zelené Hoře, sjeli se z širokého okolí, aby jej prosili o pomoc. Vojtěch vystoupil na povýšený balvan, aby pronesl řeč k zuboženému lidu. Modlil se vroucně k Bohu a požehnal celé zemi. Zázrak se stal ihned – na obzoru se objevily mraky, zastřely oblohu a zanedlouho se snesl hojný déšť. Potoky a řeky ožily, pole se zazelenala a krajina se proměnila v úrodnou zemi. Na památku tohoto zázraku byl balvan, na kterém světec stál, považován za posvátný, neboť na něm zůstaly otisky jeho nohou. Poustevník Břímota zde později založil kostel Panny Marie, kde je památný kámen uchováván.
Pověst o černé paní a tajemství Černého pokoje
Před mnoha staletími žila na Zelené Hoře krásná dívka jménem Marie Dominika. Byla to dcera hraběte Adolfa Bernarda z Martinic, velmi přísného a pyšného muže, který si nade vše cenil své rodové cti. Marie Dominika však měla jiné představy o životě. Jednoho dne se zamilovala do mladého myslivce, obyčejného chlapce, který pracoval v lesích pod zámkem. Jejich láska byla čistá a hluboká, ale také zakázaná.
Když se otec dozvěděl o jejich tajném vztahu, jeho hněv neznal mezí. Aby vztahu zabránil, nechal myslivce v lese přepadnout a zabít. Rozzuřený hrabě tím však neskončil. Když zjistil, že Marie Dominika čeká dítě, nařídil, aby bylo dítě ihned po porodu zazděno v Černém pokoji, aby nikdo nikdy neslyšel o "hanbě" jeho rodu.
Marie Dominika ztratila nejen svého milého, ale i své dítě. Bolest, kterou cítila, jí zlomila srdce. Opustila zámek a zbytek života strávila v klášteře. Po její smrti však její duše nenašla klid. Říká se, že každou noc vystupuje z obrazu, který kdysi visel v Černém pokoji, a bloudí chodbami zámku.
Pověst o zlém mušketýrovi a jeho věrném psu
V dávných dobách byl na Zelené Hoře ubytován mušketýr – voják, který byl znám svou krutostí. Rád si užíval života, často však na úkor druhých. Byl hrubý k místním obyvatelům, využíval slabší a zneužíval svou moc. Jeho zlé skutky však nespaly nezpozorovány. Jedné noci, když se vracel na zámek se svým věrným psem, ho přepadla skupina statečných vesničanů. Ti, kteří trpěli pod jeho rukou, si na něj počíhali v lese pod Zelenou Horou. Bez slitování ho zbičovali k smrti a jeho psa zabili po jeho boku.
Od té doby prý duše zlého mušketýra a jeho psa nenalezly klid. Každou noc, zvlášť za mlhavého počasí, lze prý v okolí zámku slyšet jeho zlomyslný smích a děsivé štěkání psa. Ti, kteří se odvážili projít lesem pod Zelenou Horou, tvrdí, že někdy zahlédli jeho temnou postavu, jak se plíží mezi stromy.
Pověst o Juristovi na Zelené Hoře
Na Zelené Hoře se traduje příběh o muži jménem Jurista. Pověst vypráví, že Jurista byl neprávem obviněn z velezrady jako špeh krále Jiřího z Poděbrad. Této zrady se však nikdy nedopustil, ale jeho nepřátelé jej obžalovali, aby se jej zbavili.
Jurista byl podroben krutému mučení, aby přiznal domnělé zločiny, ale ani pod hrozným tlakem se k ničemu nepřiznal. Své neviny se držel až do konce, avšak jeho trýznitelé byli neúprosní. Mučení nakonec nepřežil a zemřel v hrozivých bolestech, opuštěn a bez cti.
Po jeho smrti se však začaly mezi lidmi šířit zvěsti o jeho návratu. Tvrdilo se, že jeho neklidná duše stále obchází zámkem Zelená Hora, kde trpěl a zemřel. Každou noc prý vychází z podzemních kobek, kde byl vězněn, a jeho bolestné nářky se ozývají celým areálem. Někteří svědci dokonce tvrdili, že viděli samotného Juristu, jak bloudí po nádvoří, s tváří plnou utrpení a očima, které hledají spravedlnost.
Podle pověsti jeho duše nenajde klid, dokud nebude očištěno jeho jméno. Lidové příběhy tvrdí, že kdokoli by se ujal tohoto úkolu a očistil Juristovu památku, nejenže by osvobodil jeho duši, ale také získal jeho vděčnost, která by mu přinesla požehnání.
Pověst o šíleném Ferdinandovi ze Šternberka
Na Zelené Hoře, která je opředena mnoha tajemnými příběhy, se vypráví i pověst o Ferdinandovi ze Šternberka, jednom z nejtragičtějších členů slavného rodu Šternberků. Tento muž, jehož osud byl poznamenán šílenstvím a temnými událostmi, je dodnes připomínán jako jedna z nejstrašidelnějších postav spojených s historií Zelené Hory.
Ferdinand byl synem Ladislava ze Šternberka, významného šlechtice, který zemřel v roce 1566, a jeho manželky Kateřiny z Lokšan. I když byl Ferdinand jako mladík nadějný a pocházel ze slavného rodu, jeho život se záhy změnil v tragédii. Trpěl nevyzpytatelnými záchvaty a duševními poruchami, které ho dohnaly až k činům, jež otřásly celým krajem.
Podle pověsti se Ferdinand v jednom ze svých záchvatů šílenství dopustil strašlivého činu – v roce 1590 zavraždil svou vlastní matku Kateřinu z Lokšan. Bylo to v pražském Lobkovickém paláci, kde se údajně odehrál krvavý zločin, jehož přesné okolnosti zůstávají zahaleny tajemstvím. Tento ohavný čin však nezůstal nepotrestán. Ferdinand byl svými příbuznými přikován ke kočáru a převezen na Zelenou Horu, kde na něj čekal krutý osud.
Na příkaz císaře Rudolfa II. byl Ferdinand vsazen do malé cely ve vlhkém a temném sklepení zámku Zelená Hora. Cela, připomínající spíše hrob, měla rozměry pouhé dva krát dva metry a neobsahovala žádné okno. Byly zde pouze dva otvory – jeden sloužil k podávání jídla a druhý k přivádění tepla, aby vězeň nezemřel zimou. Ferdinand zde strávil několik let svého života v úplné izolaci, odtržený od světa a svého rodu. Jeho vězení bylo natolik stísňující, že se v něm nemohl ani pohodlně postavit či lehnout.
Podle pověsti Ferdinand ve své cele zemřel po několika letech, kolem roku 1595. Jeho tělo bylo ze sklepení vyneseno až poté, co byla cela pobořena. Místo jeho posledního odpočinku není známo. Říká se však, že jeho duše dodnes nenalezla klid. Lidé tvrdí, že v temných nocích lze na Zelené Hoře zahlédnout jeho stín, jak bloudí chodbami zámku, nebo zaslechnout jeho tiché kroky a sténání. Některé příběhy dokonce vyprávějí o tom, jak Ferdinand stoupá po točitých zadních schodech do horních pater zámku, kde bloudí až do jedné hodiny po půlnoci.
Pověst o Ferdinandovi ze Šternberka je nejen příběhem o šílenství a pokání, ale také varováním před osamělostí a temnotou, do které může upadnout lidská duše. Jeho tragický osud dodává Zelené Hoře na její tajuplnosti a připomíná, že i v honosných zdech šlechtických sídel se mohou odehrávat ty nejtemnější příběhy.
